O hloupém Honzovi

V zahrádce, kde stála chaloupka maličká,
žil hloupý Honza a s ním jeho matička
dobračka, celé dny makala v lomu,
zatímco Honza, ten nevyšel z domu.
Jakživ se jenom tak za pecí flinkal,
buď koukal do blba, anebo spinkal.
Až jednou mamina vzplála jak svíčka
a kopla ho pohorkou do konečníčka.
„Už tě mám po krk, nehodný chlapečku,
nemíním dělati do smrti děvečku!
Vypadni do světa, už ať jsi v luftu,
na cestách naraž si nějakou buchtu!“

Vydal se Honza jen s uzlíkem na cestu
najít si ve světě solidní nevěstu.
Došel do království, kde vládl smutek,
a kdo měl dceru, ten dávno z něj utek.
Bydlel tam totiž drak na hoře železný
a ten měl k svačině nejraděj princezny.
Jakmile tamní král uviděl Honzíka,
hned z trůnu vyskočil s mrštností kamzíka.
V životě nezřel jsem takého vazáka,
Honzo, ty jistěže troufneš si na draka!
On jinak zblajzne mou poslední dceru,
když ji však zachráníš, dám ti ji, věru!

„Stejně to nedobře dopadne, tatínku,
na draka to chce mít rozum a taktiku,
nedávno padla tam rytířů přesila,
co zmůže Honza - dyť má výraz debila.“
„Díky ti, princezno, za tvoje lichotky,
však nemám strach, srdce mi nespadlo do botky,
půjdu teď za drakem do slůje na vršku
a dám mu lopatou pořádnou přes držku.“

Šel Honza, byl ale za chvíli zpátky
opuchlý, že málem neprošel vrátky,
na očích modřiny, tak ani nemrkl.
A hned bez meškání chyt krále u krku.
„Ty lumpe, zlobou to v mé hlavě víří,
dyť ten drak měl držky alespoň čtyři,
jen jsem ho lopatou po jedné fláknul,
on těmi zbylými hravě mě zmáknul!
Navíc se přiznal, ten hrozný obluda,
že chodil zamlada dvacet let do juda,
pak mě naposled kop do mé brňavky
a řek, ať princezna nemyslí na vdavky.
Tu prý mám do slůje přivésti kalupem,
předtím ji posolit a polít kečupem!“