O Červené karkulce

V pohledném stavení na konci vesnice
bydlela sedmkrát trestaná světice.
Od mládí fandila procházkám v šeru,
na jejich památku vlastnila dceru.
Křehounkou dívenku, s nosem jak karkulka
červeným po rumu - no prostě Karkulka.
Jednou, když matička dívenku spatřila,
dala jí lepáka a něžně pravila:

„Rychle si oblékni červenou sukénku,
babička za lesem dostala žloutenku.
Dones jí guláše aspoň půl hrnka,
ať bába vyskočí zas jako srnka.“

„K čemu je, matičko, červená suknice,
ta jenom přiláká vilného myslivce,
jestli mě znásilní, tak jako včera,
nebudu už tvoje nevinná dcera.“

„Nedávej bázlivým myšlenkám průchod,
než bába za léky utratí důchod.
Připrav se ihned do startovní polohy,
pořádný guláš ji postaví na nohy.“

Popadla Karkulka aktovku s jídlem
a běžela lesem jak píchnutá šídlem,
navzdory vábivé červené sukničce
nestřetla na cestě vilného myslivce.
Svalnaté nohy a kvalitní pohorky
brzy ji donesly do známé chaloupky.
Vyndala z aktovky dietní potravu,
pak v lóži spatřila podivnou postavu.

Co je to za fóry tak brzo po ránu?
Vlk se tu placatí v bábině županu?

„Jen pojď dál, děvenko, a nestůj u dveří,
bábu jsem posnídal, ty zůstaň k večeři.
Máš hezký tvářičky, jak žádná druhá,
zato ta babice byla dost tuhá.“

„Tak to sis vybral jakostní potravu,
nejseš, ty blbečku, tak trochu na hlavu?
Pozdě mě nazýváš spanilou děvenkou,
sežral jsi babičku s infekční žloutenkou!“