...Zpět do knihovny

Náboženství v Trollsburgu

Bohyně Larek

Dá se říci, že bohyně Larek je nejlaskavější z bohů. Doprovází ji pověst matky, jelikož se jako matka chová ke všem svým věřícím. Modlitby k Larek téměř vždy padnou na úrodnou půdu, a to doslova. Původně ji uctívali pouze goblini, ale později přišly i jiné rasy na to, jak pozitivní, silná a úžasná tato bohyně dokáže být. Její kult se s léty rozrůstal a dnes je víra v ni rozšířena téměř stejně jako v ostatní anirielské bohy. Ruku v ruce s laskavostí Larek však jde i krutost a zapálení, s jakými dokáže ochraňovat své svěřence.
Je všeobecně známo, že Larek a Hejdukel tvoří pár stejně jako Sýfa s Aúrem. Když zmizela Bránie, dítě druhého páru, strach a zoufalství dohnalo Sýfu ke strašnému, šílenému činu. Obvinila Larek, že jí chce přebrat partnera a že jejich dítě ukradla. Vzápětí se na ni vrhla a pokusila se ji zabít. Od té doby se Larek neobjevuje v Anirielu příliš často, a když, bývá to v podobě sovy.
Elementem Larek je země, protože i země se často nazývá matkou. Její rostlinou je břečťan.
Věrní uctívači Larek dostanou příležitost trávit svůj posmrtný život v jejích Jeskyních Vyvolených. Ty jsou často popisovány jako nádherné a rozlehlé sluje plné podivuhodných zvířat, rostlin a hub, světélkujících vlastní niterní září. Bytosti, které se do těchto slují dostávají, mívají rády tělesná potěšení, bezstarostnost a lásku. Svůj posmrtný čas tráví milováním, obdivováním přírody a souzněním s ní. Bohyně sama tam své děti chodí navštěvovat a přináší jim dary ze světa živých.
Říká se, že když se jednou Larek potulovala po světě, ztratila svůj náhrdelník, který vždy nosila u sebe, byl to totiž dar od jejího druha – Hejdukela. Kdyby někdo našel tento náhrdelník, nebylo by těžké bohyni přivolat a požadovat od ní splnění jednoho přání či celoživotní přízeň a posmrtný přístup do Jeskyní Vyvolených. Jestliže však bude chtít nálezu zneužít, upadne v nemilost a stráví svou věčnost na Elementárních pláních.




Bůh Aúr

Je bohem spravedlnosti a říká, že jak nahoře, tak i dole. Je vyobrazován v podobě mocného válečníka v plátové zbroji, jež zakrývá každou část jeho těla. Jeho věřící si pro něj vybrali tuto podobu, protože v průběhu historie v každém velkém boji byl spatřen válečník bez vlajky a bez barvy, jenž vždy stál na straně toho, který byl v právu, a vždy byl viděn při vrcholném a rozhodujícím okamžiku bitvy, kdy prý sám vlastní rukou zasáhl a podržel ty, jež mají upřímné a čisté srdce a jejich mysl není zakalená stínem.
Jeho partnerkou je Sýfa, nejkrásnější z bohů, avšak také nejzvrácenější. Kvůli jejímu hněvu, žárlivosti a zaslepenosti ji musel vyhnat, a tak začala rozepře mezi bohy. Aúr stejně jako Sýfa hledal svou dceru Bránii, kde a kdy to jen bylo možné, ale přízeň Krásné mu to nepřineslo.
Elementem Aúra je vzduch, který je také spravedlivý a dopřává své doušky každé bytosti v Anirielu bez ohledu na její víru, stáří či barvu pleti. Jeho rostlinou je slunéčko.
Jakožto spravedlivý bůh a vládce tvrdě soudí své věřící, než je pustí do svého ráje – Větrného města. Jak již název napovídá, tímto místem je opravdu míněno honosné město, kde neexistuje rozdíl mezi chudým a bohatým, chytrým či hloupým, chlupatým nebo šupinatým,… Vítr zde nadnáší duše zemřelých tak, že ony samotné mohou létat a pohlížet na krásy ráje s nadhledem, ale i pokorou.
Existuje letitý spor mezi věřícími o tom, zda je Aúr levák nebo pravák. Ačkoli byl několikrát, zejména v posledním století, viděn s mečem v pravé ruce, většina jeho oveček se stále zastává levice. Důvodem pro to je obrovské množství kreseb, dřevorytů, písemností a náčrtů starých učenců, na kterém je bůh vždy vyobrazen s mečem v levé ruce.




Bohyně Sýfa

Krásná, nespoutaná a divoká – tak se jevila, když ještě za nocí tančívala ve světle plamenů spolu se svými vyznavači. Obdařena svůdnou, niterní září zpodobňovala věrně hřejivě spalující, jasný a zaslepující živel, kterému svého času vládla. Její obřady byly zdivočelé a prostopášné, plné mladické radosti ze života, kterážto se často rychle obrací v podivném sledu dospívání v zhnusenou letargii otřepaného stereotypu.
Čas se posunul a ona byla přinucena dospět z hravé dívky v milující matku, jež se pod tlakem okolností změnila v podezíravou a pomstychtivou ženu, napůl mrtvou a napůl živou, zrazenou svými nejbližšími. Chtěla tomu tak náhoda a mateřská láska, která se stala paradoxně nejzhoubnějším faktorem mezi bohy, že byla Sýfa vyhnána a v samotě za dlouhých bezesných nocí pátrala po svém ztraceném dítěti.
Tak tomu bylo za dob minulých, které však již pominuly, a po nalezení Bránie, stvořitelky Anirielu a také dcery Sýfy, se vyhrocená rozepře mezi bohy uklidnila.
Sýfa je bohyně krásy, ač dnes znetvořená svou závistí a zlovůlí, a vypočítavé inteligence. Jejím živlem je oheň a její rostlinou růže.
Dokáže přemoci smrt a svým vyvoleným poskytuje posmrtný život ve světě Anirielu. Kdo však nedosáhne takové pocty, nemusí se obávat věčného utrpení na Elementárních pláních, pro většinu svých uctívačů má i tato bohyně svůj vlastní malý ráj – a tím je Sídlo Krásné. Obdivuhodná a honosná stavba se pyšní svou rozlohou a různorodostí. Každý si najde své místo, neboť jak Sýfa sama nejlépe ví, krása je proměnlivá a co se jednomu jeví ošklivé, může jinému připadat neskutečně okouzlující. I sama Krásná sem někdy zamíří, když potřebuje dočerpat energii a obklopit se dokonalostí, která se na jiných místech nenachází.




Bůh Hejdukel

Bůh, který je ze všech čtyř většinou nejvíce nepochopen – to je Hejdukel. Ačkoli se to na první pohled nezdá, jeho vyznavači mají rozšiřovat, že svět není jen černobílý, že existuje i třetí cesta, což naznačuje žlutý tučňákův zobáček. Tučňák je totiž Hejdukelovým symbolem. Toto posvátné zvíře je s bohem propojeno skrz element vody.
V roce 1821 I. v. na obranu vodního boha tato zvířata shromáždila a obležela město Dior, které je na počest této události a samotného Hejdukela od téhož roku prohlášeno městem lázeňským a jemu zasvěceným.
Kněží tohoto boha jsou jasnou ukázkou nepochopení jeho poselství. Jejich víra i metodika jsou striktní a nekompromisní – střední cestu považují za jakési rouhání se většinové podstatě černobílého tučňáčího vzezření. Jsou také rozděleni na tzv. záporné a pozitivní přívržence. Toto dělení pochází ze starobylého sporu, zda je tučňák bílý s černým fráčkem (pozitivní), či černý s bílou náprsenkou (záporní).
Elementem boha Hejdukela je již výše zmíněná voda. Jeho rostlinou je leknín.
Jako každý bůh anirielského kvartetu má i Hejdukel svůj posmrtný ráj. Toto místo se nazývá Vodní říše a je přesně tím, co si pod tímto pojmem většina bytostí představí. V podobě nádherného a bělostného, prosperujícího města se rozkládá pod hladinou nekonečného, čistého oceánu. Neskutečnými krásami říše tiše proplouvají němé ryby a schovávají se v pestrobarevných korálových útesech plných sasanek a vodních trav. Věřící si zde mohou užívat svého nejoblíbenějšího živlu každým okamžikem a nebrání jim v tom nekončící potřeba nádechu. Hostiny z mořských plodů se pořádají každý večer k oslavě dobroty boha a k udržení jeho náklonnosti.




Vyznávání Velké Čtyřky

Víra, jež uznává existenci všech čtyř hlavních bohů. Postava, která věří například jenom v Sýfu, může uznávat, že ostatní tři existují, ale postava, která věří ve velkou čtyřku, se k nim také tak modlí. A věří, že svět je propojen a vyvážen. Většinou se lidé s tímto vyznáním modlí k Aúrovi, aby přinesl dobré počasí, k Larek, aby urodila jejich pole, k Hejdukelovi, aby nebyla sucha a záplavy a k Sýfě, aby oheň neničil, ale přinášel teplo. Na vyznavače této varianty se občas může usmát štěstí v různé formě, když mají všichni čtyři velicí dobrou náladu.
Po smrti mají věrní vyznavači možnost vybrat si, zda půjdou do Jeskyní Vyvolených, Větrného města, Vodní říše nebo okouzlujícího Sídla Krásné.


Popěračství

Neboli bezbožnost. Jedná se o popírání víry v jakéhokoli boha. Tito lidé nevěří na zásahy vyšší moci a bývají většinou velice materialisticky založení. Tvoří si vlastní teorie o tom, kam putuje duše po smrti a zdali někam vůbec putuje.
Většinová populace je odsuzuje a věří, že po smrti přijdou na Elementární pláně a budou věčně trpět pro urážku bohů.


Elementární pláně

Elementární pláně jsou zobrazením nekonečného utrpení, které zažijí ti, jež během svého života urazili bohy natolik, že upadli v jejich nekonečnou nemilost. Po své smrti se duše těchto jedinců dostanou na nekončící písčitou rovinu, nad kterou se prohání ohnivý vítr, rozžhavující písek doběla, a do země bubnují kapky kyselého, zeleného deště. Nad plání nesvítí slunce, měsíc ani žádná hvězda. Tmu tak osvětlují jen zášlehy spalujícího plamene. Nekonečné roviny občas naruší tmavě zelené až černé jezírko či řeka z kyseliny.
Nešťastníci, kteří se do tohoto světa dostanou, ho již nikdy neopustí. Ohnivý vítr jim navždy bude strhávat maso z těla, rozžhavený písek se do nich bude zabodávat jako tisíce horkých jehel a jedinou záchranou před tím bude skok do sžírající kyseliny.

Zpět na tvorbu postavy / Zpět do knihovny