O Otesánkovi

Kousíček od lesa stál malý domeček,
žila v něm babička a taky dědeček,
byli už staří a dětí neměli
snad proto, že v domku nebylo postelí,
Žili si slušně o dvojí penzi,
bába však furt měla pitomý hemzy.

„Kam jen jsem zamlada své oči dala,
že jsem si takové nemehlo vzala.
Kdybys byl jako chlap jen trochu solidní,
tak už jsem desetkrát mohla být gravidní,
že nemáme děti, beztak je tvá vina,
vzpomeň si, jak v lese spad ti strom do klína.“

„Strom za to nemůže, nemáme dědice
jen proto, žes taková slepice.
Aby ti za tu lež upadly panty,
to máš z tý svý koncepce anti,
pořád jsi chtěla mít svůj klid a pohodu,
teď to chceš dohonit pět let po přechodu?“

A tak se staroušci celé dny přeli,
až jednou křik utich, jako když střelí.
To bába pěstí ťukla si na čelo,
až se jí v žaludku srazilo kyselo.

„Ha! Už to mám, vím jak mít syna,
jenom když nebude tvá ruka líná,
popadni sekeru, dláto a pilu,
pak padej do lesa a měj se k dílu,
tam skácej strom, statný a ztepilý,
zpracuj ho dlátem - a syn je za chvíli.“

Uposlech dědeček bábina příkazu
a lehce přioděn vyrazil do mrazu,
navečer pak přived divného kloučka
s tělíčkem golemka a s hlavou Součka.
Než se kdo nadál, kluk seděl za stolem
a slupnul kucmoch i s novým kastrólem.
Když skončil i ubrus v tom tělě neladném,
tak bába zrudnula jak záře nad Kladnem.

„Tohleto vytesat - co tě to napadlo?
Koukni se na něj - dyť žere jak Zapadlo!“

Když dítku zmizela v hrtánku žehlička,
babičku sklátila mozková mrtvička.
Dojatý dědeček oči jí zatlačil
a potom rychle zpět ke stolu přitlačil.

„No, to je věc. Až jeden žasne,
co všechno dokáže to dítko krásné.
Člověk by netušil, že kousek polena
zajistí v domku klid na stará kolena.“