O perníkové chaloupce

V šumavském polesí, v tom ráji vřesu,
pracoval drvoštěp ze státních lesů
vyzbrojen sekerou, rumem a pilou,
smrkům a modřínům rád pustil žilou,
protože nablízku nebyla školka,
chodil s ním kluk Jeník a Mařenka holka.
Zatímco tatínek ďál z lesa paseku,
dala se Mařenka hlasitě do breku.

„Jeníku, Jeníku, mě to tu nudí,
vždyť chytím vlka, ten mech příliš studí,
projdem se, bratříčku, jen malou chviličku,
malin a borůvek narvem se trošičku.“

„Rád vidím, Mařenko, že to máš tady,
vždyť já už od rána nevidím hlady.“

Zmizely dětičky potají v houštině,
marně však pátraly po sladké malině,
za chvíli chudinkám nebylo do špásu,
protože zbloudily, nemaje kompasu.
Dva dny a dvě noci šlapaly tiše,
potom jim začalo kručeti v břiše.
Usedly do trávy, neznaje data.
Tu Mařce se zjevila morgána fata.

„Pohlédni, Jeníku, co máme za kliku,
město zřím veliké, je celé z perníku.“

„Asi máš vidění v neblahé předtuše,
dyť seš jen Mařena a žádná Libuše,
tak přestaň věštit a nazuj si holínky,
půjdem si k svačině vyhrabat kořínky.“

Hrabaly dětičky, kde se to šiklo,
najednou nablízku světýlko bliklo,
rychle se rozběhly k bílému puntíku,
spatřily panelák, byl celý z perníku.
Vylezly na žebřík a plny spěchu
jaly se pojídat slaďoučkou střechu.

„Kdo tady mlaskáním ruší můj spánek?“

„To jsem jen já, vánek.“

„Já ti dám vánek, ty prolhaný pacholku,
střechu mi sežereš beze všech okolků?“

A babice, která kdys bývala kráskou,
spatřila Jeníka a hned vzplála láskou.

„Jeníčku, miláčku, slez rychle dolů,
koupím ti prstýnek, žít budem spolu,
láskou snad uhořím, love you, je t'aime!“

„Na to ti neskočím, copak jsem kretén?“

„Tak buďte proklati! Ty, i ta děva!
Kéž vám můj perníček potrhá střeva!“