...Zpět do knihovny
O slze Sýfině
Kdysi dávno ještě v časech, kdy bohové dohlíželi na Aniriel, žil mladý muž a krásná dívka. Muž se jmenoval Etos a byl učněm v umění magickém. Dívka nesla jméno Laira. Byla novicka v chrámu bohyně Sýfy a právě zde se tito dva poprvé setkali.
A stejně tak jako hoří jasný plamen bohyně Sýfy i oni dva k sobě vzpláli plamenem vášně. Byli do sebe bláznivě zamilovaní a věřili, že je od sebe nedokáže odloučit nic na světě – ani bohové. Avšak krajem se začala šířit zlá a zákeřná nemoc. Laira, novicka bohyně Sýfy, se na příkaz abatyše starala o své krajany postižené touto hrozivou nemocí. Záhy i ona a další řádové sestry, jež ji pomáhaly, ochořely… Nemoc si začala vybírat krutou daň. Její milý Etos se ji snažil zachránit, ale jeho moc nebyla dostatečně silná na to, aby tuto nemoc z těla vypudila. Nezbylo nic jiného než se modlit k bohům a prosit o odpuštění.
Velká čtyřka pozorovala, jak se zkáza šíří krajem a jak jejich věřící podléhají této zákeřné nemoci. Ačkoliv se snažili zasáhnout a pomoci, nemohli. Jejich moc nad Anirielem nebyla tak velká, jako moc Bránie, a nezbylo jim tedy než s bolestí v srdci pozorovat smrt a bolest. A tehdy, když Etos držel svou milovanou Lairu v naručí a modlil se k bohům za její záchranu, Sýfa je pozorovala. Strašlivý žal jí trhal srdce na kusy, a tak pro ně uronila slzu. A tu přistoupil Aúr k zarmoucené Syfě a jemně jí setřel slzu z tváře. Náhle Aúr nadmul svou mocnou hruď a sfoukl slzu k Anirielu. Padala velkou rychlostí k zemi, níž a níž. Larek pozvedla své ruce a ze země vyrašil strom. Rostl výš a výš, aby mohl slzu zachytit. Avšak klíčil příliš pomalu. V tom přistoupil Hejdukel ke své družce Larek. Vyslal svou moc dolů, pod kořeny stromu, kde hluboko pod zemí našel pramen, s jehož pomocí posílil kořeny stromu. Strom zachytil slzu Sýfy ve svých listech. A tehdy Larek s pomocí stromu, jeho větví a listů, navedla slzu směrem k Etosovi. Slza pomalu a opatrně dopadla před Etose. Muž stále svírajíc svou milovanou nevěřícně hleděl na slzu. Etos vzal slzu do náručí, byla pevná jako zbroj Aúra a cítil něco zvláštního – Magii. Etos díky její neuvěřitelné moci vyléčil nejen svou milovanou Lairu, ale i celý kraj.
A zde by náš příběh mohl skončit – šťastně a vesele. Jenže ne všechny příběhy končí štastně. Některé u sebe nosí dlouhé dýky a jsou připraveny je v pravý čas vrazit do těch pravých zad. Etos si vzal Lairu a vypracoval se na uznávaného arcimága. Byl to hrdina, a to vše díky moci, kterou v sobě slza obsahovala. Jenže postupně síla slzy začala požírat samotného Etose, jež se začal měnit. Začal být chamtivý, toužil po moci, toužil po magii. Chtěl víc a víc těchto úžasných slz, ale i ta jediná jej dokázala změnit k nepoznání, a to nejen duševně ale i fyzicky. Postupně přestal být člověkem, stala se z něj „bytost“. Stvoření ovládané slzou. Jedinou slzou...
Lidé se mu začali vyhýbat. Zhnusil se jim. Vyhnali jej. Někteří tvrdí, že odešel do hor v oblasti Vyšného Gorthu. Jiní tvrdí, že ho viděli v Ruinských lesích. Ale ať už byl spatřen kdekoliv, jestli vůbec, je potřeba si uvědomit, že tohle celé je pouhopouhá legenda, jejíž pravost nebyla, a pravděpodobně ani nikdy nebude, přesvědčivě prokázána.
- ALFRIK, Reginald, 12. rok II. věku, Trollsburg: Zvěsti a pověsti,
I. vydání, Trollsburg 13. rok II. věku. str. 60 - 61