O kolečko víc – 2020 (22, II. v.)

Místnost byla malá. Na stole hořela svíce a v jejím světle seděl muž oděný do róby a zachmuřeně pozoroval plamen. Před ním ležel pergamen zalitý inkoustem z převrženého kalamáře, který se pomalu kutálel po těžkém dubovém dřevě.

„Nemá to smysl. Zkusil jsem všechno. Zatratili mě.“ Řekl muž a stále upřeně zíral na mihotající se světlo.

„Celý život. Zasvětil jsem jim celý život. Vždy jsem byl jejich věrný služebník. A teď? Co mi zbylo? I lidé se ke mně obrátili zády. Říkají, že jsem lhář.“ Spočinul pohledem na knize, která ležela ve stínu. Usmál se.

„Ale já věřím. Nikdy nepřestanu. Protože vím. Vím.“

Venku se začal ozývat křik a místností se začal šířit pach kouře. Muž se stále usmíval.

Čtyři malé obrazce naposledy zazářily, když knihu zchvacoval oheň a nezapomenutelně se vryly muži do paměti. Vtom jako by se mu něco pohnulo vzadu v hlavě. Jako by mu chtěl někdo cosi říct, ale to už muž hořel.

Nová krev – 2019 (21, II. v.)

Válka skončila, nepřátelská vojska se vrátila do svých království, králové se usmířili, ukončili vzniklý spor se slibem, že vypátrají, kdo stojí za tímto nedorozuměním… Stopa však pomalu vychladla a králové se zasekli na mrtvém bodě. Život v Trollsburgu se vrátil do normálu a vládne v něm 17 let míru a blahobytu… Alespoň to si všichni myslí.

Na obzoru se stahují mračna a do Trollsburgu se malými krůčky vkrádá temnota… Do města chodí zprávy z jiných království o prázdných vesnicích a šířící se neznámé nemoci, která bez milosti kosí jak staré, tak mladé… Těla obětí jsou nalézána zohavená, zdeformovaná. Bez života. Někdo hovoří o strašlivé nemoci, jiní mluví o nějakém druhu zvrácené magie.

Nemalý úkol padl na hlavu nezkušeného mladého prince, který neví, že největší zkouška jej teprve čeká.

„Král je mrtev, ať žije král!“ ozývalo se klenutou síní poté, co mladý princ oznámil lidu nemilou zprávu o smrti jeho rodičů s příslibem, že vrahy najde a donutí je litovat, že se kdy narodili. Poté přistoupili představení s kondolencí. Následně bylo lidu sděleno, že pohřeb proběhne za dva dny těsně po ranním rozbřesku, který měla jeho matka tolik ráda.

Moc králů – 2018 (4, II. v.)

Ve jménu svaté a všemocné Čtveřice, amen. Všeho příběhu světa tohoto a lidské zjednání z paměti zachází, když paměti listy zjednané není.

My Antugarun Chitruský, z boží milosti a přízně vyvolený král grensko-xerlonský, vždy rozmnožitel říše, vévoda vyšnogorothský a kníže krymdalfský, pán Urudu, hrabě z Kardoegh, oznamujeme tímto listem před nynějšími a budoucími a obecně před každým člověkem, ktož tento list uzří anebo čtucí uslyší, že již nemůžeme snést takové ukrutné a přehanebné křivdy, způsobené beze všeho našeho provinění nám a našim dvorním, královským služebníkům, zejména Janoji, poslu královskému, nechť je mu dopřán mír ve věčných Jeskyních Larek. Tím méně je můžeme snášet, že všemu světu je známo nad světlo jasněji, s jakými náklady a převelikými pracemi, s jakou posvátnou úctou a povinnou zbožností měl by Trollsburg plniti své povinnosti. A vy sami, chcete-li přiznat pravdu, jste svědky toho všeho. Abychom však pečovali o dobro netoliko před bohy, nýbrž také přede všemi lidmi, a abychom nebyli shledáni ukrutnými vůči svým bližním pro přehlížení zanedbávání přeslavné pověsti vašeho království, proto majíce ve Čtyřce pevné doufání, čisté a upřímné svědomí a úmysl a pravou víru, vašemu království a všem žijícím v něm tímto listem oznamujeme a vzkazujeme a srdcem i ústy oznamujeme, že království Trollsburg bude následně obsazeno, vaše vláda ukončena a rozdělena pod správou tří království.

Na potvrzení toho všeho, na pevnost a pro lepší jistotu přikázali jsme s pravým vědomím naším pečeť naší královsku k tomuto listu přivěsiti, jenž jest dán v Grenu léta po vzniku světa čtvrtého, v úterý před nastolováním svatého Hejdona, rukou našeho notáře za přítomnosti mnohých svědků, jejichž jména jsou Goditt Parrský, král sorobský, vévoda latronský a pán Jihosorobského hrabství, Derim Urgulský, král Dhooru, vévoda goranský, hrabě nidijský a pán severu, arcimág Petrar, kněz Čtyřech Sowali, hrabě Hanel z Malého Gorothu, hrabě Oldar z Kytrurgu, hrabě Rogolf z Hasraurgu a lantkrabě aldaský, hrabata Lubovjik a Hedermann z Freipurgu, hrabě Werther z Hoenbraugu, urozený Arnold z Wreeth, Rogolf fojt z Resweileru, Rogolf z Raasbergu, Albaro z Tangusu, komorník a mnoho jiných velmožů a urozených a svobodných, jejichž svědectvím je toto potvrzeno. Amen.

Vzkříšení – 2017 (3, II. v.)

Den první
Poznámka první
Hezké ráno. Budu dnes muset zajít do konkláve a vyřešit tu zapeklitou hádanku, když přidám trochu vyvařené krve z kréona, tak by to mohlo fungovat.

Den druhý
Poznámka první
Au, nechápu, jak se mi tohle může dít, jsem docela mladý, je mi teprve osmdesát tři a bedérka mě bolí jak ve sto padesáti, to bude tím včerejším bádáním. Smíchat tu kréonovu krev s houbami z floriceruse nebyl dobrý nápad.
Poznámka druhá
Tomu staříkovi docela táhlo z huby, ale to, co říkal, znělo jako zajímavý podnět k výzkumu.

Den třetí
Poznámka první
Ráno jsem se probral a na těle jsem našel pár modřin, divné, nevybavuji si, že bych včera dělal něco, co by k tomu vedlo.
Poznámka druhá
Zase za mnou byl ten stařík, co to vlastně chtěl? Jo, už si vzpomínám, že prý magický prach a nějaký kamilam.

Den čtvrtý
Poznámka první
Nevzpomínám si. Včera jsem po cestě z práce vyrazil do hospody. Prsty mám modré od nějakého svinstva, kde jsem k tomu přišel? Musím na to přijít. Začínám přicházet o rozum, co se to se mnou děje?

Je tma, oči se snaží zaostřit, ale ta oslnivá jiskřící věc přede mnou mi to nedovolí. Nějací lidi. Pokud to lidi jsou, klečí na kolenou, ruce mají před sebou otočené dlaněmi k nebi. Odříkávají něco, co jsem nikdy neslyšel, prapodivný jazyk. Z té věci přede mnou právě vyšlehlo světlo zmítající se všemi barvami. Tolik nádhery a děsu si najednou člověk snad ani neumí představit. Je mi zima a mám strach. Mám ruce natažené a otočené dlaněmi vzhůru. Pohni se, no tak pohni se. Nejde to. Hýbu rty, ale neslyším, co říkám. Zase ten stařík, jde ke mně a já vstávám. Přicházím ke světlu, natahuji k němu ruce a cítím, jak mnou proudí magie. Taková síla, s tímhle bych dokázal cokoli.

Kolem zářícího znaku vyrytého v zemi, klečí skupina odříkávající zvláštní slova se zraky upjatými k nebi.

Maranéhanana anu kenca dunya ieu mulang.
Anjeun jemž geus wronged.
Mangga asup deui kana dunya ieu.
Nu geus perang keur kabebasan jeung dendam
deui rasa kakawasaan dunya ieu.
Jalma anu manggihan naek primordial
jeung Pierce deui antara urang.
Jaman, ieu bakal sakali deui ngabagéakeun antara urang.


K mladému kouzelníkovi přistupuje postava. Gestem jej vyzívá, aby povstal, přistoupil k záři a tomu, co se v ní začalo formovat. Kouzelník natáhne ruce, snaží se energii zkrotit a přitom zaříkává. Nakonec jej prapodivná záře začne spalovat na popel. Nevypadá, že by ho to bolelo, prostě jen dál pokračuje v zaříkávání, dokud nezmizí celý.

Na jiném místě téhož času.

„Rychleji, rychleji!“ křičí postava ověšená kostěnými přívěsky.
„Už to začíná, musíme být připraveni“ a ukáže na nedaleký kopec, ze kterého vychází světlo hýřící všemi barvami.
„Pobíte ty nalevo a přidejte se k hlavní jednotce!“
„Tak rychle, rychle!“
„Ty, co se tam loudáš, přidej do kroku!“ Smete démona běžícího kolem a vydá se k pahorku.
„Už mám té verbeže až po krk, ať už jsme doma!“


Skupina zelenokožců přibíhá k improvizovanému opevnění a chystá se na další střet.
„Braňte Slorta za každou cenu!“ křičí jejich vůdce a smete dalšího nezvaného hosta.
„Už! Už to bude, brána se otevírá!“
„Rychle! Běžte dovnitř!“ velitel kouká, jak jeho druhové procházejí portálem.
„Rychle, Slorte, musíme vypadnout, další vlna nás smete!“ vchází dovnitř všebarevného světla a bere Slorta za ruku.
Ten se jen usměje a začne se pomalu rozpadat na malé kousky popela.

Úlitba bohům – 2016 (2, II. v.)

„Nějaké nové zprávy o Bránii?“ hlesla La´Raek tiše.
„Zatím nic. Od posledního jejího činu jako by se vypařila,“ odpověděl Aor a posadil se na zvláštně vzhlížející trůn, který právě stvořil z bělavé mlhy vznášející se v úrovni jeho kolen.
„Hledal jsem všude, ale nic.“
„A co Seyfha?“ dodal důrazněji Khael, přitom zvážněl a pohlédl na La´Raek.
„Všimla jsem si, že do osudů tvorů Anirielu začíná zasahovat čím dál více. Začalo to oddanými a lichem a pokračovalo smrtí trollsburského krále. Byla to sice podívaná, ale co je moc to je moc.“ Lehce se usmála „A taky se vměšuje víc než je zdrávo.“
„Pozoroval jsem ji a nebyl jsem moc nadšený z jejího počínání. Nebýt králova oddaného druha, už bych jej dohromady nedal. Byl to dobrý člověk a zasloužil si druhou šanci,“ doplnil neveselou zprávu Aor.
„Jo, abych nezapomněl,“ pokračoval Aor, „Tady je ta druhá půlka.“ Zakroužil lehce prstem a z té samé mlhy, ze které před chvílí stvořil své pohodlné sezení, vznikla vlnka nesoucí k němu malý žlutý kamínek. „Jedna věc se jim musí nechat, jsou docela vynalézaví, tedy alespoň někteří z nich.“ Podíval se na malý kamínek s nadšením. „Nejdřív jsem jim ho chtěl ponechat. Nedokážu si ovšem představit, co by se stalo, kdyby padl do rukou někoho, kdo by jej chtěl zneužít. Tady mu bude líp.“ Mávl rukou a kamínek zase odplul.
„A teď další problém,“ zabručel Khael.
„Neúcta lidí roste, a to rychle. Budeme s tím muset něco udělat,“ nadnesl Aor.
„Ti tvorové si nás už moc neváží, je potřeba ukázat jim, kde je jejich místo,“ doplnila La´Raek.
„Vždy jsme jim dávali vše, co potřebovali, plnili jim jejich přání a tohle je jejich díky?“ doplnil Khael.
Aor jen pokýval hlavou. Natáhl ruku k La´Raek a ta mlčky vzala ruku svého bývalého druha. Zavřeli oči a spojili mysli. Mlha, do teď poklidná, dostala fialový nádech, trojici obklopila a ve víru se začala točit kolem nich. Nakonec všichni s hlasitým zábleskem zmizeli. Ovšem ještě než se mlha opět vrátila do svého klidného poletování, opět se zbarvila. Teď to byla barva ohně. Bílo-fialový nádech se změnil na něco podobného plamenům a z nich vyšla Seyfha.
„No, tak tedy uvidíme,“ pronesla pobaveně. Máchla rukou a do jejich ztrácející se stopy přidala ještě trochu své moci.
„Stejně jsem se už začínala nudit.“ Otočila se a se smíchem zase zmizela v plamenech.
Nad Trollsburgem zasvitlo a blesk, který z té záře vyšlehl, udeřil nedaleko odtud. Starostlivá bylinkářka vykoukla z okna a zavolala na své děti, ať jdou hned domů. Za mohutným hromem následovala bouře, jakou v Trollsburgu už dlouho nezažili.
Další ráno obyvatele probraly teplé paprsky slunce a svěží vzduch. Zkrátka nadějný začátek hezkého a poklidného dne. Alespoň si to mysleli…

100 dní her - 2015 (1, II. v.)

„Panika, hrůza a beznaděj sílily v bytostech, shromážděných kolem prapodivného oltáře zářícího všemi barvami. S děsem v očích pozorovali modré světlo na obloze, které se blížilo neuvěřitelnou rychlostí. Jen mág a nějaká obludná postava v dáli stáli v klidu, čekali a smáli se šílenství, které se ve městě Trollsburg rozpoutalo. Tento den se vepsal do dějin nejen města Trollsburgu, ale i do dějin světa Anirielu. Den nového počátku.“
Malé děti na peci ležely s otevřenou pusou a pozorovaly postarší paní, která zabouchla knížku.
„A zítra je tomu již rok od tohoto velikého zázraku. Tak a teď už honem spát, abyste na ty oslavy měli sílu.“
Je tomu již rok, co se náš svět rozhodl smýt to, co se za jeho minulé existence na jeho povrchu urodilo. Přeživší si ještě moc dobře pamatují ty hrůzy, kterými si museli projít. Nakonec vše dopadlo dobře a obyvatelé oslavují své přežití a nový věk. Za ten rok se mnohé událo. Město začalo prosperovat a obyvatelstvo si žije v klidu, míru a bez strastí. Tak, jak už se dlouho nedělo. Místní úřady fungují a kriminalita téměř vymizela. Vše ovšem není tak růžové, jak se na první pohled zdá. S karavanami obchodníků se nesou divné příběhy o zemích spálených na popel, kde nežije nic než strach. Dobrodruzi z dálných končin se vychloubají, kde všude byli a co vše viděli. Ovšem v jejich hlasech je cítit mírná nejistota a napětí. Trollsburg vešel do nového věku pravou nohou, ale všichni ví, že tomu tak nebude napořád.

Nevědomí - 2014 (1826, I. v.)

Nový počátek - 2013 (1825, I. v.)

Náš příběh začíná v jednom malém útulném doupěti. Malá postavička, dle vzhledu zřejmě goblin, si leží v pelíšku a tvrdě spí. Zdá se mu hezký sen. Sen o tom, jak napálil toho hloupého sedláka a pláchnul s jeho slepicemi. Něco v tom snu ale nesedí, zamyslí se a usoudí, že je to ten hluk, který celý sen doprovází. Snaží se nevšímat si ho, převalí se na bok a spí dál. Po chvíli opět ten hluk, tentokrát intenzivnější, něco jako bouře, hřmění v dálce a foukání silného větru. Na hlavu se mu ze stropu sesype prach při mírném zemětřesení. Otevře oči, vyskočí z postele a rozsvítí lucerničku. Místnost ožije mírným světlem plamínku. Goblin si obuje boty a obleče kožené rukavice. Opět zemětřesení, tentokrát silnější, zelená bytůstka jen kouká na padající nádobí, předtím uložené v poličce, a na to, jak se mu hliněné talíře rozbíjejí o zem. Tak rychle na nohách snad ještě nikdy nebyl, rozběhne se ke dveřím, otevře je a vyběhne ven. „Buch!“ Před nohy se mu svalí veliký strom, kterému jen tak tak uskočí. Podívá se na něj. Pohlédne tam, odkud strom spadl a z toho, co vidí, mu zůstane jenom ustrnulý vyděšený výraz ve tváři. Rychle pryč, proběhne mu hlavou. Dá se na útěk, jen aby byl co nejdál od toho podivného, hrůzy vyvolávajícího jevu, ze kterého se mu ježily všechny chlupy na těle. Ale kam? Do jeskyně! Tam se určitě schová a bude v bezpečí. Běží jako o život. Už už se blíží ke spásné jeskyni, jenže něco mu v tom běhu brání. Něco jakoby ho stahovalo k té pohromě. Ve stoje už to nejde, ten tah je moc silný. Spadne na všechny čtyři a snaží se ze všech sil ukrýt. Tělo ho neposlouchá, přestává ho ovládat. Nejdříve se ze země odlepují nohy, potom i tělo. Chytá se všeho, co je okolo, všeho, za co se dá pevně držet. Kořeny, kusy skal, ale ty se rvou ze země jako ta nejtenčí stébla trávy. Hrůzou z toho všeho nemůže ani křičet, krev mu tuhle v žilách, ruce pomalu povolují. To, co jej táhne pryč od jeho úkrytu, je moc silné. Nakonec zesláblé tělo podlehne a postavička se s jekotem ztratí v dáli.